„To všechno okolo je křižovatkou našich bosých šlépějí.“ Tuto krásnou větu pronesl básník František Halas (1901–1949) nedlouho před svou smrtí, při posledním setkání se svým celoživotním přítelem Theodorem Hejlem, když spolu vzpomínali na společně strávené dětství ve Zboňku, Svitávce a okolí. V těchto dnech je tomu právě 115 let od narození Theodora Hejla (21. 10. 1901, Zboněk – 12. 3. 1978, Brno) a přestože tento překladatel z angličtiny nepatří k významným postavám naší kultury, jeho život a dílo stojí za připomenutí. Jak uvidíme, obě věci, díky nimž je znám – překládání a přátelství s Halasem – spolu celkem úzce souvisejí.
O seznámení a dlouholetém přátelství s Halasem sepsal Theodor Hejl vzpomínkový text, který byl pod názvem Dětství s Františkem Halasem vydán v roce 1968 v Adamově péčí Historicko-vlastivědného kroužku závodního klubu ROH Adamovských strojíren jako 29. svazek Vlastivědné knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí. Asi dvacetistránkový text je doprovázen kresbami Oldřicha Crhounka s motivy Kunštátu a Zboňku a reprodukcemi fotografií Františka Halase.
Sám text popisuje celou řadu příhod, které spolu oba kamarádi v dětství, mládí a potom i v dospělosti zažili. Začíná se přímo prvním shledáním, které proběhlo na podzim roku 1909 v obecné škole ve Svitávce. Rodina Halasových (to jest malý František s otcem, matka téhož roku zemřela; otec se však velmi brzy podruhé oženil) se tehdy přestěhovala z pracovních důvodů na několik let z Brna do Svitávky a František byl hned první den posazen v místní škole do lavice k Hejlovi. Autor vzpomínek o tom píše:
„Učitel dobře věděl, co probíhá v první lavici, sotva však tušil, že se zde uzavírá přátelství na celý život. […] Naprostý nezájem dvojice o vyučování ponechal bez napomenutí, asi proto, že pozornost třídy se soustředila na první lavici. Seznámení, jak u kluků tomu bylo od nepaměti, začalo chlubením se poklady kapes. Největší poklad, kterým jsem se hned pochlubil, byl nůž „grošák“, jehož cena za starého Rakouska byla dva krejcary. Byla to docela obyčejná dřevěná střenka se širokou zavírací čepelí, jejíž ostří jsem předvedl na lavici. František odborně ohledal ostří prstem a uznale přikývl. Jeho chloubou byla mosazná lesklá hlavice, jež prý do nedávna projížděla brněnskými ulicemi jako součást elektriky. Na venkově to byla velká vzácnost, ale ke směně pokladů nedošlo, ač František se chtěl přivésti na mizinu. Vždyť nůž byl nástroj, bez něhož se neobešel žádný kluk. Knoflíky, udice, špagáty, hřebíky se minuly bez vysvětlení, zato hru s pěti hranatými kamínky bylo nutno předvést. Při tom se jeden kamínek skutálel pod lavici a pozornost všech, učitele nevyjímaje, se soustředila na první lavici a František, jak se později přiznal – užasl, že učitel si jen pročísl bujný plnovous, pohrozil prstem a pokračoval ve vyučování. Ale veškerá jeho snaha upoutat pozornost žáků na vyučování byla marná. Nakonec se vzdal. Vzal ze stolku Robinsona a přečetl několik stránek. Byla to výsada poslední sobotní hodiny, kdy pozornost žáků klesla i pod nulu. Robinson nikdy, ani tentokrát nezklamal. Kouzlo romantiky jako vždy slavilo vítězství – ve třídě zavládlo naprosté ticho. Všechny pohledy ulpěly na učitelovi, který se občas odmlčel, rozhlédl se po třídě a ta věděla, že se v plnovousu skrývá úsměv.“
Theodor Hejl pocházel ze Zboňku nedaleko Svitávky a prostor mezi oběma vesnicemi se stal pro malého Františka Halase jakousi zemí zaslíbenou. Kdo prožil dětství na malé vesnici, ví dobře proč: svoboda být venku od rána do večera bez dozoru rodičů, objevování volné krajiny, možnost vymýšlet a hrát hry v nejrůznějších zákoutích přírody od korun stromů přes skály až po koryto potoka. Hejl a Halas spolu ve Zboňku, Svitávce a okolí zažívali obvyklá klukovská dobrodružství předtelevizní a předpočítačové doby: chození na rybíz a angrešt do farní zahrady, když pan farář spí, střílení z praku, chytání ryb, chození na hříbky, stavění skrýší…
Zároveň se u nich velmi brzo projevila čtenářská vášeň. Autor popisuje, jak doslova hltali nejen dobrodružnou, ale v podstatě jakoukoli literaturu, již si mohli půjčovat v pojízdné knihovně, která do vsi přijížděla jednou za týden. Aby jim nic neuniklo, půjčovali si z ní postupně vše – a vše také poctivě četli od začátku až do konce, a to včetně politické literatury, po letech například vzpomínali, jak jim dal zabrat spis Protokoly hainfeldského sjezdu r. 1875. Obzvlášť romantické bylo jejich seznámení s Julesem Vernem: získali totiž německé vydání Tajuplného ostrova tištěné kurentem, a tak si museli vystačit s prohlížením ilustrací, což dětskou představivost ještě více zjitřilo. Když se jim pak po čase dostalo do rukou vydání české, touhu obou přečíst knihu co nejdříve nešlo uspokojit jinak než mnohahodinovým střídáním se v hlasitém předčítání, dokud nepadla tma. Naopak knihy Karla Maye si příliš neoblíbili: „[…] v oblibě tohoto spisovatele nám něco vadilo. Pravděpodobně to byly perličky zjištěné při četbě a pak běžně používané. Zde je příklad: „Uf! Uf! zvolal španělsky, míchaje v to slova anglická“. Nebo: „Nezastřelil jsem ho z křesťanské lásky k bližnímu. Jen jsem mu prostřelil obě kolena a tím ho nadosmrti zmrzačil“. Ovšem, že takové perličky byly připsány k dobru autorovi, neboť nám tehdy ani nenapadlo, že by to mohla býti zásluha překladatele.“
Dalším předmětem zájmu obou chlapců se stal Moravský kras, který jim napínavě líčily knihy Karla Absolona. V době dospívání, když už byl Halas zpátky v Brně, setkávali se často právě v Moravském krasu a podnikali i odvážné průzkumné výpravy do jeskyní a skal. Hejl popisuje, že při šplhání se nevyhnuli ani nebezpečným situacím, kdy šlo doslova o život.
V době dospělosti byly styky obou přátel přirozeně poněkud omezenější, ale Halas se přesto snažil do Zboňku jezdit, jak jen to šlo, většinou na letní prázdniny. Do Kunštátu začal vlastně Halas jezdit proto, že v roce 1938 už to do Zboňku nešlo, neboť Hejlovi právě umírala žena. Halas si jak známo Kunštát zamiloval, a tak už v dalších letech jezdíval hlavně tam, ale i z Kunštátu to ovšem bylo do Zboňku stále velmi blízko. Hejlovy vzpomínky tak zahrnují i svědectví z 30. a 40. let, kdy se bezstarostnost dětství a mládí už dávno rozplynula a začaly se objevovat nejrůznější potíže. Hejl byl například svědkem Halasovy propukající nemoci postihující cévy a nervy, na kterou básník nakonec zemřel: „V létě 1940 to bylo, kdy nemoc se poprvé ohlásila. Nezapomenu jeho úzkostný pohled, kdy nahoře, na žebři rozhledny nad Kunštátem, podivně zhroucený volal: „Pomoz mi dolů! Nevím, co se mnou je.“ Dole pověděl, že prudká bolest mu vyšlehla jako plamen od srdce na obě strany, až do ramen.“
Hejlův text je na konci doplněn ukázkami z dopisů, které mu Halas během let napsal. Později byly tyto dopisy otištěny také v 6. svazku Díla Františka Halase, který vyšel pod názvem Dopisy v Praze roku 2001. Většinou v nich Halas, oslovující Hejla „milý Tedy“ (zatímco v dopisech jiným adresátům o něm píše jako o „Doroušovi“) se spíše melancholickými až pesimistickými pocity vyvolává vzpomínky právě na společné zážitky z dětství a mládí, které jsou nenávratně pryč: „ […] nesmíš mi to míti za zlé, nepíši-li, já nepíšu vlastně nikomu. Vzpomínám, jak jsme spolu rostli v jedné atmosféře kouzelných dobrodružství a teď, kde je to vše, jsme nějak daleko od sebe a snad už se nedovedeme sejít, tak jako kdysi.“ „Stárnem, br, to je slovo jako by padnula hrouda na rakev. […] No, co nabrečíme, mějme moudrost starých stoiků a smrt je možná to nejkrásnější, co člověka čeká.“
Theodor Hejl přežil Halase téměř o třicet let a byl tak svědkem nejenom štvavé kampaně proti Halasovi, odstartované krátce po jeho smrti komunistickým kritikem Ladislavem Štollem, ale i svědkem zániku společné krajiny jejich dětství. I Hejlova slova o tom je dobré si připomenout: „Dnes nejsou vyčichlá jen stará místa. Všechno pozbylo vůni slov, mateřídouška a laskavec nabyly pachuti pelyňku a zeměžluči. Na Podubí ještě kvete hořec, ale Hořcem teče mrtvá voda. Tvůj i Mahenův Semíč – potok hadovitě se svíjející po koberci zeleně a tisíců vůní, pod modrým nebem pokřikuje čejka – ten Semíč postihla zhouba největší. Pod pravítkem regulace se potok, jakých bylo málo, stal pouhou strouhou. Františku, tam by Tobě oči jen pro pláč zbyly. […] Z polí zmizely meze planých trnek, šípků a hlohu. Skřivánky v hranečnících dětství nahradil rachot traktorů, který je písní nového světa […]“.
O životě samotného Theodora Hejla nevíme příliš mnoho. Monografie Ludvíka Kundery František Halas: o životě a díle z roku 1999 obsahuje o Hejlovi jen pár kusých zmínek. O něco zajímavější svědectví přináší vzpomínkový text Halasovy manželky Libuše s názvem František Halas a Kunštát, který byl otištěn v knížce Kunštátské akordy, již uspořádal a v roce 1966 vydal opět Ludvík Kundera. O Hejlovi v něm autorka píše: „Nedaleko Svitávky leží Zboněk, Sasina je mezi nimi uprostřed cesty. A ze Zboňku docházel do Svitávky do školy chlapec téhož stáří jako František, Dorek Hejl, syn rolníka-písmáka. Oba chlapci k sobě velice přilnuli. Halas o tom mnoho vypravoval. O dětských hrách a dobrodružstvích, jak si nařízli zápěstí a pečetili přátelství krví, jak cestovali… Celou jednu světnici v Dorkově rodném statku si polepili mapami a obrázky! Četli a četli, a když se ve Svitávce ve škole ptal pan učitel na něco a Frantík už už chtěl říci, co znali z těch knížek, tahal ho Dorek za rukáv: „Neříkej jim to!“ Dorkova otce schvátila tuberkulóza jako Františkovu matku a Dorkova maminka, bledá paní, celá ztracená v starostech, nechávala chlapcům volnost. Dorek zůstal na vesnici, nikdy z něho nezmizela plachost. Když ho jednou Halas dostal ke Kočímu, aby se také učil knihkupcem, za den z města utekl. A tak pískařil, sadařil, včelařil, naučil se řeči a překládal. Živil se z ruky do úst. Statek přenechal mladšímu bratru. S Františkem se měli rádi, že nemohli bez sebe být. Když se pak sešli, tu se oba styděli a posmívali se jeden druhému. Hejl míval navrchu, Halas byl, protože psal básničky a začínal tloustnout, výtečným terčem. Co se naspřádali plánů! Chodili spolu jako dvojníci. Dorek si postavil domek u trati ve staré zahradě a tam jsme k němu jezdívali – později už na celé prázdniny. Chodívalo tam plno kamarádů. […] Někteří přijížděli i z Prahy. Jednou si na kole udělal výlet Svata Kadlec a Vladimír Holan zůstal celých čtrnáct dní. Kolikeré prázdniny jsme v Dorkově rodině strávili! […] Když začal František jezdit do Kunštátu, přicházel Dorek často a kunštátské návštěvy se zas končily u Hejlů na pampeliškovém víně. Kdo ho okusil, tvrdil, že je lepší než francouzské… Jaroslav Seifert by si mohl vzpomenout!“
Lze říci, že dobrodružstvím, která spolu s Františkem Halasem zažíval v dětství a mládí, zůstal Theodor Hejl věrný po celý život. Specializoval se totiž na překládání dobrodružné literatury pro mládež. K autorům, jejichž knihy překládal, patří především dva klasici literatury pro mládež z 19. století: Skot Robert Louis Stevenson (1850–1894) a Američan Herman Melville (1819–1891). Od Stevensona přeložil například knihu Dobrodružství St. Ivese (Praha 1948), která má tuto lákavou anotaci:
Převážně v humorné poloze líčí autor galantní a jiná dobrodružství francouzského důstojníka Jacquesa St. Ivese na samém sklonku první Napoleonovy vlády, přesněji v letech 1813–14. Lehkomyslný kapitán je kvůli svému záletnictví degradován a později se dostane jako válečný zajatec do vězení ve Skotsku. Tady se do něj zamiluje půvabná Flora, žijící dosud poklidně se svou osobitou tetou, slečnou Gilchristovou. Francouz uprchne a setká se se svým dědem, který kdysi včas utekl před revolucí a ve Skotsku se usadil. Musí však čelit nejen svému pronásledovateli, anglickému majoru Cheveningovi (s nímž se posléze spřátelí), ale především svému zákeřnému bratrovi Alainovi, který se ho chce zbavit kvůli dědictví.
Na vážnější notu zahrává jiná Stevensonova kniha, slavný a oblíbený Klub sebevrahů, sbírka povídek navzájem propojených postavou prince Florizela z Čech. Hejlův překlad z roku 1948 byl už pátým českým překladem této knihy. Jak známo, dobrá dobrodružná literatura musí obsahovat také jisté poučení či zamyšlení, lépe řečeno, nenápadně k nim čtenáře vést. V Klubu sebevrahů takové místo najdeme v monologu prince krátce po vítězném souboji, při němž se konečně zbavil největšího zlosyna:
„Stydím se za své vzrušení,“ pravil princ. „Pociťuji to jako slabost nehodnou mého postavení, ale stálé vědomí, že ten pekelný pes žije, začalo na mne působit jako choroba a jeho smrt mne osvěžila více než noc spánku. Hle, Geraldine,“ pokračoval, hodiv svůj meč na podlahu, „zde je krev muže, který zabil vašeho bratra. Měl to být vítaný pohled. A přece,“ dodal, „jak podivně jsme my lidé utvářeni! Má pomsta ještě není ani pět minut stará a již se začínám ptát sám sebe, je-li vůbec nějaká pomsta možná na tomto kolísavém jevišti života! Kdo napraví zlo, které způsobil? Mohl bych mečem zjednávat nápravu až do posledního soudu a Geraldinův bratr by nebyl méně mrtev a tisíce jiných nevinných osob nebudou méně zneuctěny a zničeny. Lidský život se tak snadno bere a tak nesnadno dává. Běda,“ zvolal, „je v životě něco tak rozčarujícího jako dosažení?“
Z Melvillových knih přeložil Hejl román Má první plavba (Praha 1949), zčásti autobiografický, vyprávějící o chlapci, který se nechá najmout jako plavčík na obchodní loď, aby si splnil svůj romantický sen. Jeho naivní očekávání však brzy berou za své a chlapec se setkává s odvrácenou tváří námořnického života – s hrubostí a ponižováním ze strany starších námořníků, se špínou, nemocemi a hladomorem, s bídou lidí žijících v přístavních čtvrtích a podobně. Hejl je i autorem překladu dalších dvou Melvillových románů s exotickou tematikou – Ráj kanibalů: Vyprávění o pobytu v údolí Typee na jednom z Markýzských ostrovů (Praha 1941) a Tulák po ostrovech (Praha 1948) – líčících osudy dvou námořníků u domorodců na polynéských ostrovech. Dalšími Hejlovými překlady jsou kniha méně známého spisovatele Reginalda Campbella (1894–1950) Malý Teen, vládce slonů (Praha 1939; několikrát zfilmováno) nebo Tygři hlubin: dobrodružství lovce žraloků (Praha 1941), vyprávění kapitána Williama E. Younga zaznamenané Horacem S. Mazetem.
Uveřejněno v Ohlasy, dění na boskovicku.
