Narodil se 6. května 1976 ve Zboňku.
Trumpetista a klávesista, jehož hru charakterizuje časté využívání v počítači naprogramovaných zvukových efektů, kterými rozšiřuje už tak bohatý rejstřík svého nástroje.
Od šesti roků se učil hrát na piano a na trumpetu od deseti let. Hrál v mládežnickém dechovém orchestru při lidové škole umění v Letovicích. „Jezdili jsme i na koncerty do zahraničí,“ vypráví Pavel Fanta. Od třinácti let začal hrávat s různými kapelami v Letovicích, například v kapele Reflex, Avantgard, Vanessa.
Na brněnské konzervatoři vystudoval hru na trumpetu. „Na klasiku jsem se moc necítil a v Brně se žádné jiné uplatnění nenabízelo. Proto kluci vymysleli zkusit Prahu,“ říká jednatřicetiletý Pavel. V Praze vystudoval ještě jednu konzervatoř, a to Konzervatoř Jaroslava Ježka. „Tady nastal posun od klasické hudby, která mi přišla svazující. Naučil jsem se improvizovat,“ vzpomíná muzikant. Při konzervatoři učil na rockové škole Come to jam hru na klávesy. „Odjakživa mě to táhlo ke klávesám, syntetické barvy a zvuky,“ tvrdí Pavel. Kromě hraní ho baví hledat různé barvy a kombinace zvuků a nástrojů, instrumentace, aranžování.
Seznámil se s kamarádem Markem Štifterem, který měl nahrávací studio, a začal se zabývat hudbou k filmům. Podílel se například na hudbě k pohádce Královský slib, Zimní víla. Nyní pracuje ve firmě Cinemasound, což je komplex nahrávacích studií, v nichž se dělá zvuková postprodukce k filmům a reklamám, včetně natáčení ruchů, hudby a vícekanálového mixu do kin nebo na DVD.
V televizi můžeme například vidět reklamu na ovocný nápoj, kde zní melodie písně z pohádky Šíleně smutná princezna. Právě Pavel Fanta vytvořil tři různé úpravy této skladby podle tří různých příchutí. Připravoval také muziku k filmu Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky či k právě dokončovanému remaku filmu Taková normální rodinka. Baví ho skládat divadelní a scénickou hudbu.
S Davidem Krausem se seznámil přes kamarádku. „Nabídl mi, jestli nechci hrát v jeho kapele, ale nechtěl jsem,“ pokrčí rameny. David se mu zdál příliš divoký. Nicméně podařilo se mu vydat desku a zdálo se, že se usadil. „Po roce se mě znovu zeptal, a to už jsem šel,“ usmívá se Pavel. V kapele hraje už šest let. Takže ho můžeme každý pátek večer vidět za klávesami v pořadu Uvolněte se, prosím. „Teď připravujeme s Davidem desku, která by měla vyjít na jaře,“ prozradí Pavel. „To, že pracuji v nahrávacím studiu, nikdy nebyl můj sen. Ale baví mě to,“ říká spokojeně.
Tento skromný mladý muž nikdy nešel za slávou. Jak sám říká, do Prahy a k práci, kterou dělá, ho to spíš „zaválo“. Přijímá věci tak, jak přicházejí. „Praha je o tom, že tady člověk potkává zajímavé lidi,“ vysvětluje. V Praze zakotvil, ale nevylučuje, že by se někdy vrátil do Letovic. Díky internetu a technologiím bude podle něj možno dělat práci na dálku.
Uveřejněno v Blanenském deníku 9. 1. 2008
